Blankvers

Blankvers je nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách, většinou s mužským zakončením (tedy končící na přízvučnou slabiku).^[1] Vyvinul se podle všeho v anglické literatuře, jeho autorem je patrně aristokrat Henry Howard, hrabě ze Surrey, který ho použil ve své adaptaci Aeneidy z roku 1554^[2], třebaže jambický pentametr, byť většinou rýmovaný, má v anglické literatuře mnohem starší kořeny (např. tzv. heroické distichon). V anglické literatuře je také blankvers patrně nejrozšířenější^[3], v angličtině totiž působí velmi přirozeně a není těžké ho utvořit. Byl často užíván v hrdinské epice (i v jiných literaturách je často spojován s hrdinskou tematikou) a v dramatu (kde je vhodný proto, že je možné ho snadno rozdělit na menší části pro potřeby dialogů), například v díle Williama Shakespeara. Blankvers byl a je užíván i v české literatuře, šlo např. o typický verš eposů Julia Zeyera. Podobným veršem je italský endekasylab, který má ale ženské zakončení (tedy na nepřízvučnou slabiku) a zpravidla je rýmovaný.