Inbreeding

Inbreeding (anglicky in – uvnitř, breed – plodit) neboli příbuzenská plemenitba je v biologii páření mezi geneticky podobnými jedinci.

V přírodě (přirozený výběr) k němu přirozeně dochází především v menších izolovaných populacích. Páření mezi příbuznými jedinci využívá člověk jako jednu ze šlechtitelských metod umělého výběru. Míra příbuzenského křížení se vyjadřuje jako koeficient inbreedingu. U čistokrevné plemenitby je přijatelná míra inbreedingu do 20 % (f = 0,2).

Inbreeding štěpí přirozenou populaci na odlišné linie. Linie jsou podstatou rozpadu jednoho živočišného druhu na plemena, případně až na příbuzné živočišné druhy.

Inbreeding může vést k rozšíření zvláštností některých jedinců, které by z běžné populace přirozeně vymizely. Důsledkem inbreedingu je snížení genové variability potomstva, což nese snížení adaptační schopnosti celé populace. Sjednocuje se také vnímavost k patogenům, což může vést ke snadnějšímu vyhynutí všech zasažených jedinců. Dalším důsledkem je častější uplatňování recesivních genů, které mohou nést genetické choroby, jež se v běžné populaci většinou neprojevují.

U lidí můžeme jako příklad uvést vzájemné sňatky evropských královských rodů nebo populace Amišů a Židů, které v důsledku inbreedingu trpí různými genetickými onemocněními, jako je např. Tay-Sachsův syndrom.

Při šlechtění, tedy umělém výběru, se inbreedingem utužují znaky žádoucí a typické pro danou linii (např. zbarvení, velikost, tvar).

Opakem inbreedingu je outbreeding (outcrossing). Znamená křížení velmi odlišných jedinců. Pod outbreeding spadá i heterózní efekt, při němž se křížením odlišných čistých linií dosáhne zvýšení užitkovosti hybridů.