Neomarxismus

Neomarxismus je označení pro sociologicko-filozofické koncepce 20. století, pocházející zejména ze západoevropského a amerického prostředí a částečně vycházející z učení Karla Marxe a jiných levicových myslitelů. V českém prostředí se pak tento termín také používá jako pejorativní označení v rámci krajně pravicové konspirační teorie o domnělém akademickém a intelektuálním úsilí o rozvrat západní kultury.^[1][2][3]

Cílem neomarxistických sociologicko-filozofických koncepcí je formulace alternativních postkapitalistických projektů, vymezujících se jak proti komunistické politice, tak vůči etablovaným kapitalistickým směrům. Širší pozornost se pojmu dostalo v asociaci s novou levicí. Jakožto sociologická koncepce rozšiřuje neomarxismus klasickou marxistickou filozofii o učení Maxe Webera a jeho analýzy sociální nerovnosti ve vztahu k postavení a moci. Do té doby se totiž marxismus zaměřoval primárně na nerovnost ekonomickou, třídní.

Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů, škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století, kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či revizionisty.^[4] Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendtová, nebo dokonce George Orwell.^[5] Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako celku prakticky možná. Mezi nejvýznamnější osobnosti s neomarxismem spojované patří Herbert Marcuse, Theodor Adorno, Max Horkheimer, Walter Benjamin, Erich Fromm a Jürgen Habermas.

Podle Ladislava Hohoše a Lukáš Perného existuje několik neo-marxismů a také je neo-marxismus heslo eklektické a proto i obtížně definovatelné.^[6][7] Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus (Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann), antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus.^[8]

Prostředí kulturálních studií pracovalo také s pojmem kulturní marxismus,^[9] od konce 90. let jej však začali užívat i paleokonzervativní komentátoři a konspirační teoretikové.^[10] Pojmy kulturní marxismus a neomarxismus dnes tedy označují spíše krajně pravicovou antisemitskou konspirační teorii, která prohlašuje západní marxismus za základ pokračujícího akademického a intelektuálního úsilí o rozvrat západní kultury.^[2][3][11] Vědecká analýza konspirační teorie o neomarxismu přitom dospěla k závěru, že jí popisovaná ideologie není založena na skutečnosti a nezakládá se na žádném skutečném intelektuálním trendu.^[12][13] Místo označení skutečné sociologicko-filozofické koncepce tak pojem neomarxismus slouží častěji jako pejorativní označení a nadávka pro politické oponenty.^[1][14] V době nacistického Německa plnil podobnou funkci pojem kulturní bolševismus, prostřednictvím kterého nacisté tvrdili, že židovský kulturní vliv způsobil německou společenskou degeneraci za liberálního režimu Výmarské republiky (1918–1933) a je příčinou společenské degenerace na Západě.^[15][16]