Radiofarmaka

Radiofarmaka (z latinského radius = paprsek a řeckého φάρμακον (farmakon = jed, droga, lék)) jsou uměle vytvořená léčiva obsahující jeden nebo více radionuklidů. Samotná molekula radiofarmaka se skládá z nosné sloučeniny (obvykle jednoduché, organické) a navázaného radionuklidu. Nosná sloučenina se obvykle naváže na tkáňové či buněčné struktury a radionuklid funguje jako signalizace polohy a množství dané sloučeniny v určitém místě.[1]

Dělí se na diagnostické a terapeutické použití podle druhu ionizujícího záření radionuklidu. Alfa a beta- zářiče se používají pro terapeutické a gama a beta+ zářiče se používají pro diagnostické účely.[1]

Vývojem a používáním se zabývá samostatný lékařský obor nukleární medicína, který existuje již od padesátých let 20. století.[2][3]

Nejrozšířenějším radionuklidem pro použití v nukleární medicíně je metastabilní izotop 99mTc. Tento izotop má nízký poločas přeměny (6 hodin), což způsobuje menší radiační zátěž pacientovi. Tento radionuklid se vyrábí ostřelováním izotopu 99Mo. V rámci výroby radiofarmak je tento způsob výroby jeden z nejekonomičtějších.[4]

  1. a b KUPKA, Karel. Nukleární medicína. V Praze: Nakladatelství P3K, 2015. ISBN 978-80-87343-54-8. 
  2. KRAFT, Otakar. Radiofarmaka. V Ostravě: Ostravská univerzita v Ostravě, Lékařská fakulta, 2012. ISBN 978-80-7464-183-1. 
  3. MYSLIVEČEK, Miroslav. Nukleární medicína I.. V Olomouci: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. ISBN 80-7067-511-X. 
  4. PEKÁRKOVÁ, Lucie. Radiofarmaka a jejich využití v nukleární medicíně se zaměřením na techneciová radiofarmaka. V Brně: Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, 1995. 

© MMXXIII Rich X Search. We shall prevail. All rights reserved. Rich X Search