Animismus

Animismus (z latinského anima „duše“) je víra v existenci duší a duchovních bytostí. Jedná se o termín britského antropologa Edwarda B. Tylora představený v jeho knize Primitive Culture z roku 1871 v rámci jeho evolucionistické koncepce vývoje náboženství jako minimální definice a nejstarší forma náboženství, která přetrvává ve všech náboženských systémech.^[1]

Tylorova koncepce byla ve 20. století podrobena tvrdé kritice, především mezi teoreticky zaměřenými antropology a religionisty, ač dlouho přežívalo mezi historicky orientovanými badateli. Problematické je svým přesvědčením o existenci zákonitých vývojových etap ve vývoji člověka a náboženství a celkovou představou o univerzální koncepci duše.^[2] Na počátku 21. století tak koncept animismu v rámci religionistického bádání nemá velký význam. Koncepce vzniku náboženství z víry v duchy a duše je chápána jako spekulativní a stejně tak je odmítnut prostý evolucionismus. Oblíbený však zůstává v populárně naučných dílech a pozitivní sebe-identifikace s animismem se objevuje v rámci novopohanství, neošamanismu, New Age a části zeleného hnutí.^[3]

V rámci různých klasifikací náboženství se pojem animismus někdy používá pro různá „malá“ náboženství, která existují vedle „světových náboženství“. Namísto animismu se v tomto případě objevují také výrazy jako šamanismus. Cornelis Petrus Tiele, teolog a jeden ze zakladatelů religionistiky, v hesle Religions pro Encyclopædii Britannicu v tomto duchu v roce 1875 rozdělil náboženství na přírodní (nature religions) a etická (ethical religions) a animismus určil jako základ „polydémonistických magických náboženství divochů a necivilizovaných lidí“, která byla „degradovanými zbytky toho, čím kdysi byla“. Jako vyšší kategorii chápal „očištěná“ nebo „organizovaná“ přírodní náboženství, kam zahrnoval především různá náboženství historická, například řecké, slovanské, egyptské, aztécké nebo drávidské.^[4]