Baroko

Jako baroko či barok se označuje epocha dějin umění a kultury, která začala po manýrismu na počátku 17. století a skončila okolo poloviny 18. století. Na některých místech – především v oblastech, které byly tak jako České země dějištěm třicetileté války – však baroko začalo později a ve venkovských oblastech střední Evropy často přetrvalo déle. Pojem baroko zahrnuje všechny druhy umění, architekturu i užité umění. Obvykle se dělí do tří nebo čtyř úseků, které se ovšem překrývají, různí autoři udávají jejich hranice odlišně a místo od místa se jejich přechod časově liší: rané baroko (v Itálii zhruba do 1630), vrcholné baroko (do 1680), pozdní baroko (do 1730) a rokoko, přičemž pozdní baroko a rokoko bývají někdy ztotožňovány a jinde – zejména v jihoněmeckém prostoru, kde bylo rokoko velmi oblíbené – jsou považovány za samostatné. Po baroku následoval na konci 18. století klasicismus.

Kolébkou výtvarného i hudebního baroka byla Itálie, odkud se hnutí šířilo po Evropě a po světě. Jeho těžištěm zůstala katolická část Evropy včetně českých zemí. Hlavními centry barokní kultury byly hlavní město tehdejší nejsilnější velmoci Paříž a centrum katolické církve Řím. V protestantské části Evropy, kde bylo baroko slabší a střízlivější, však vznikla také významná umělecká díla, zejména v nizozemském malířství a německé hudbě. Barokní umění je slavnostní, výrazné, dynamické a v architektuře a vnitřní výzdobě často charakterizované velkou okázalostí.

Barokní malířství se vyznačuje dramatickým použitím světla a stínu, důrazem na pohyb a emoce, bohatou barevností a složitými kompozicemi. Mezi nejvýznamnější malíře patří Ital Caravaggio, Španěl Diego Velázquez, Vlám Peter Paul Rubens a Nizozemci Rembrandt a Jan Vermeer. V malířství se kromě náboženských a mytologických témat rozvíjely nové žánry jako zátiší, krajinomalba a žánrové scény z každodenního života. V sochařství se často používala figura serpentina, spirálovité rozvržení díla dodávající sochám dynamiku a lehkost. Nejvýznamnějším sochařem byl italský mistr Gian Lorenzo Bernini, jehož díla jako Extáze svaté Terezy zásadně ovlivnila evropské sochařství. Ve Francii vynikli především sochaři pracující na výzdobě Versailles, zatímco ve střední Evropě působili mistři jako Matyáš Bernard Braun.

Barokní architektura se vyznačuje monumentalitou, dramatickými efekty a bohatou výzdobou. Charakteristické jsou dynamické křivky půdorysů, mohutné kopule, propracované fasády a velkolepá schodiště. K významným dílům patří římský chrám Il Gesù, kolonáda Svatopetrského náměstí od Berniniho, francouzský zámek ve Versailles a ve střední Evropě například pražský chrám sv. Mikuláše. V literatuře se projevovala záliba v duchaplnosti, složitých metaforách a formální dokonalosti. Významnými autory byli španělští dramatici Lope de Vega a Calderón de la Barca, anglický básník John Milton či český spisovatel a pedagog Jan Amos Komenský. V hudbě vznikly nové formy jako opera a oratorium. Ke skladatelům tohoto stylu patřili Claudio Monteverdi, Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel.