Gnosticismus

Gnosticismus (z řeckého gnósis, γνώσις poznání) je nábožensko-filozofický směr pozdní antiky, jenž vznikl v 1. století.^[1] Rozkvět gnosticismu spadá do poloviny 2. století.^[2] Gnosticismus je nejen učením o víře v existenci Boha, ale i o způsobu, kterým se dosahuje bezprostředního poznání („gnosis“) Boha, neboli osobního obcování věřícího s Bohem.^[3] Velmi charakteristické je samo pojmenování tohoto směru, vycházející z řeckého slova gnósis, tj. poznání.^[2] Gnostiky byli nazýváni ti, kteří se nechtěli spokojit s prostou vírou a snažili se svou víru poznat, pochopit a prohloubit.^[4] Ze začátku gnostikové usilovali o to, aby poskytli tehdy se formující křesťanské věrouce filozoficko-teologický základ.^[5] Charakteristické je pro ně odmítání hmotného světa, přesvědčení o spásné roli poznání a víra v božskou jiskru v člověku. Tento článek nepojednává o novognosticismu či jiných proudech západního esoterismu.

Gnostikové jen zcela výjimečně vytvářeli vlastní církevní organizace (např. valentinovci).