Merkur (planeta)

Merkur
Planeta Merkur
Symbol planety
Elementy dráhy (Ekvinokcium J2000,0)
Velká poloosa	57 909 176 km 0,387 099 3 au
Obvod oběžné dráhy	3,6×108 km 2,406 au
Výstřednost	0,205 630 69
Perihel	46 001 272 km 0,307 499 51 au
Afel	69 817 079 km 0,466 698 35 au
Perioda (oběžná doba)	87,969 35 d (0,240 847 a)
Synodická perioda	115,8776 d
Orbitální rychlost
- minimální	38,86 km/s
- průměrná	47,36 km/s
- maximální	58,98 km/s
Sklon dráhy
- k ekliptice	7,004 89°
- ke slunečnímu rovníku	3,38°
Délka vzestupného uzlu	48,331 67°
Argument šířky perihelu	29,124 78°
Počet přirozených satelitů	0
Fyzikální charakteristiky
Rovníkový průměr	4879,4 km (0,383 Země)
Polární průměr	4879,4 km (0,383 Země)
Zploštění	0
Povrch	7,5×107 km² (0,147 Země)
Objem	6,1×1010 km³ (0,056 Země)
Hmotnost	3,302×1023 kg (0,055 Země)
Průměrná hustota	5,427 g/cm³
Gravitace na rovníku	3,701 m/s² (0,377 G)
Úniková rychlost	4,45669 km/s
Perioda rotace	58,6462 d
Rychlost rotace	10,892 km/h (na rovníku)
Sklon rotační osy	~0,01°
Rektascenze severního pólu	281,01° (18 h 44 min 2 s)
Deklinace	61,45°
Albedo	0,10–0,12
Povrchová teplota
- minimální	(-183 °C) 90 K
- průměrná	(167 °C) 440 K
- maximální	(426 °C) 700 K
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlak	~0 kPa
draslík	31,7 %
sodík	24,9 %
atomární kyslík	9,5 %
argon	7,0 %
helium	5,9 %
molekulární kyslík	5,6 %
dusík	5,2 %
oxid uhličitý	3,6 %
voda	3,4 %
vodík	3,2 %

Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy,^[1] dosahuje pouze 140 % velikosti zemského Měsíce a je menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan.^[2] Merkur nemá žádný měsíc. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci^[3] a jeden oběh trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a sama planeta má nejmenší – téměř nulový – sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihelium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity.^[4] Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi -2,0 až 5,5^m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28,3°, je většinu roku těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky nastávají při ranním a večerním soumraku, kdy se slunce nachází pod horizontem.

Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesly až kosmické sondy vyslané k planetě. První sondou u Merkuru byl americký Mariner 10 v 70. letech, který nasnímal přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která nejprve provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 byla úspěšně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, který silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí je většina povrchu Merkuru erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Velmi slabá atmosféra je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot přes 600 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C, na odvrácené panuje mráz až −180 °C.

Nejstarší doložené pozorování Merkuru pochází z prvního tisíciletí před naším letopočtem. Před 4. stoletím př. n. l. pozorovali Merkur řečtí astronomové, kteří však věřili, že se jedná o dvě samostatná tělesa, která pojmenovali Apollo pro hvězdu při východu slunce a Hermés při západu.^[5] Současné pojmenování planety pochází z římské mytologie, kde Merkur bylo jméno pro posla bohů, který odpovídal v původní řecké mytologii Hermovi.^[6]