Fantastika

Obálka časopisu Fantastic Novels z května roku 1949

Fantastika je souhrnné označení pro umělecká díla, která se vymykají jednoznačným snahám o realismus a mimezi (nápodobu reality, „aktuálního světa“) a dávají prostor imaginaci a spekulaci. Díla řadící se k fantastice vznikají v literatuře, filmu, videohrách, výtvarném umění a v dalších uměleckých směrech. V českém prostředí byla fantastika dlouho vnímána především jako vědecká fantastika (sci-fi), a to pod vlivem sovětské a polské literární vědy. Po rozvoji fantastické literatury v 80., a zejména 90. letech se termín fantastika užíval jako označení tří velkých žánrů – sci-fi (jako jsou romány Isaaca Asimova či Arthura C. Clarka), fantasy (jako je Tolkienův Pán Prstenů) a hororu (ve smyslu fantastického hororu, jako je velká část tvorby Stephena Kinga).[1]

Někdy se k fantastice v užším slova smyslu volně přičleňuje také „fantaskní tvorba“, zahrnující takřka jakékoliv příběhy s tajemstvím nebo fantazijní hry nepostavené primárně na racionalitě. Připojována naopak nejsou mytická a náboženská díla, přičemž z dnešního pohledu fantastické texty, které vznikly před osvícenským jednoznačným oddělením mimetického a fantastického, označují teoretikové jako „kořenové texty“.[2]

V prostředí anglosaské kritiky bylo naopak vnímáno jako zastřešující označení fantasy, které tak zahrnovalo jak fantasy v užším slova smyslu, tak sci-fi; v tomto smyslu byla fantastika a fantasy synonymní. V angličtině se lze rovněž v obdobném významu setkat se spojením spekulativní fikce (speculative fiction), někdy proniká také do českých textů. Celkově je jednoznačné vymezení fantastiky (proti realistické tvorbě) nejasné a mnohdy prakticky nemožné. Podobně neurčité jsou také hranice mezi jednotlivými podkategoriemi fantastiky, například hranice mezi žánry fantasy a sci-fi.[3]

Určitý vliv má v českém prostředí velmi úzké Todorovovo pojetí, který jako „fantastično“ (v návaznosti na francouzské „contes fantastiques“ v 19. století) vnímá jako pohyb na pomezí realistična a zázračna, kdy postavy i čtenář či divák váhají, ke kterému vysvětlení se přiklonit.[3]

  1. DĚDINOVÁ, Tereza. Po divné krajině: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2015. 228 s. ISBN 978-80-210-7871-0. S. 16–18. 
  2. Dědinová (2015), s. 16-17.
  3. a b Dědinová (2015), s. 16.

© MMXXIII Rich X Search. We shall prevail. All rights reserved. Rich X Search