Kremace

Kremace (z lat. cremare - spalovat) neboli žeh, zpopelnění (synonyma cinerace, incinerace (z lat. cinis, gen. cineris popel), nekrokaustie (z řec. nekros – mrtvola a kausis – (s)pálení) je obřadné spálení těla zemřelého. Lidské ostatky jsou pak zpravidla uloženy v urnách, někdy bývají rozptýleny na rozptylové loučce, ale před tím je možné uchovat část popela v miniurně anebo zatavit popel do památečního skla, což je nový a moderní způsob zachování památky na zesnulého. Zřídka byly v dějinách také vysypány do řeky či moře nebo rozptýleny na veřejnosti neznámém prostranství, aby po zemřelém nezůstal žádný hmotný pozůstatek nebo památník, jenž by se mohl stát předmětem úcty (viz případy mistra Jana Husa, Adolfa Eichmanna či Rudolfa Slánského). Kremace je poměrně starý způsob pohřbu, viz např. kultury popelnicových polí. Do středověku se kremace prováděly na hranicích, dnes v rozvinutých zemích v krematoriích.

Za jeden z nejstarších příkladů kremace se považuje tzv. Mungo Lady z Austrálie. Stáří pozůstatků ženy po kremaci se odhaduje na asi 42 000 let.^[1][2][3]