Chaldea

Chaldea, Chaldaea nebo Kaldea (z řeckého Χαλδαία, Chaldaia; akkadsky māt Kaśdim, Hebrejsky כשדים, Kaśdim^[1]; Arabsky كلدان‎, Kāldān^[2][3]), „Kaldea“ podle Starého zákona) bylo helénské jméno pro jižní část Babylonie, která se osamostatnila pod vládou Chaldejců. Ti podnikali vojenské výpravy proti dynastiím vládnoucím v jižní Mezopotámii, hlavně proti Akkaďanům a Babyloňanům. Oblast se stala babylonskou provincií na počátku vlády Chammurapiho, ale udržovala si zvláštní postavení vzhledem k ostatním městům ovládaných Babylonií. Jedním z prvních záznamů, kde jsou jmenováni, je popis dobytí Jeruzaléma Nebukadnesarem II. v biblické knize Habakukově (Habakuk 1:6). Kmen osadníků, kteří přichází do okolí města, se nazýval Chaldejci. Je však nejasné, odkud původně pocházeli.

11. dynastie králů Babylonu (6. století př. n. l.) je obecně známa jako dynastie Chaldejská. Jejich původní království v jižní části Babylonie se nacházelo na pravém břehu řeky Eufrat. I když je výraz Chaldea často používán jako název pro celou Mezopotámii, původní chaldejské území zabíralo široké pláně na jihu, formované usazeninami z Eufratu a Tigridu, v pásu asi 500 km podél toku obou řek a asi 100 km širokém.