Feminismus

Feminismus označuje spektrum ideologií, politických a sociálních hnutí, která si kladou za cíl definovat, zkoumat a dosáhnout politické, ekonomické a sociální rovnosti mezi pohlavími.^[1][2][3] Důvody této nerovnosti mohou být spatřovány v patriarchálním uspořádání společnosti založeného na genderových stereotypech a rolích.^[4] Součástí snah feministických hnutí je tak i kritika a boj s genderovou nerovností, sexismem a misogynií a rozbor těchto mocenských vztahů.

Feministická hnutí bojují zejména za ženská práva, zahrnující práva žen volit, zastávat veřejnou funkci, pracovat a být za stejnou práci stejně platově ohodnoceny jako muži (gender pay gap), vlastnit majetek, právo na vzdělání, mateřskou dovolenou a stejná práva v manželství. Feministická hnutí se také zasazují o legální přístup k reprodukčním právům, včetně přístupu k antikoncepci a umělému potratu (úmyslnému ukončení nechtěného těhotenství), společenské integraci, genderově neutrální (nesexistický) jazyk a ochranu žen před znásilněním, sexuálním obtěžováním a domácím násilím.^[5] Přestože většina činností feministických hnutí v minulosti směřovala k obhajobě ženských práv, novodobé feministky a feministé včetně bell hooks, tvrdí, že tyto aktivity ve výsledku napomáhají i mužské liberalizaci, protože tradiční genderové role škodí nejen ženám, ale právě i mužům (toxická maskulinita).^[6]

Historii feminismu lze rozdělit do tří vln, které přicházely v návaznosti na sebe.^[7] První vlna, která zahrnuje období od 19. století do počátku 20. století, dala vzniknout feminismu jako takovému a bojovala především za právo žen volit a vlastnit majetek. Druhá vlna naproti tomu v reakci na celospolečenské změny v 60. letech a 70. letech 20. století debatu rozšířila o široké spektrum témat zahrnující sexualitu, rodinu, manželství, pracovní uplatnění, reprodukční práva a všeobecnou rovnost.^[8] Široká popularita, kterou si feminismus v této době získal, a s tím v ruku v ruce jdoucí prosazování se žen na vyšších pracovních pozicích, a to v armádě, médiích a ve sportu, a sice z velké části díky aktivismu druhé vlny, také daly prostor k většímu zaměření se na problémy jako je domácí násilí a znásilnění. Během druhé vlny tak začalo vznikat mnoho azylových domů pro týrané ženy.^[9]

Volání po nové vlně v reakci na vnitřní rozkoly v rámci feministických hnutí (zejména pohledu na pornografii, sexuální práci, feminitu a sexismus) předznamenalo příchod třetí vlny, trvající od 90. let 20. století dodnes.^[10][11] Třetí vlna začala souběžně s rozvojem afroamerického a LGBTQ hnutí zdůrazňovat potřebu intersekcionality, to znamená, že zatímco feminismus druhé vlny se soustředil zejména na bílé ženy ze střední třídy a „ženskou zkušenost“ chápal jako univerzální, feminismus třetí vlny poukazuje na rozdílné problémy, zkušenosti a postavení žen na základě jejich etnicity, rasy a třídního postavení, ale i věku, sexuální orientace, genderové identity, handicapu a dalších.^[12] Zeširoka se také oproti předchozím vlnám soustředí na téma sexuálního obtěžování, genderu a boje s genderovými stereotypy a rolemi, jako prostředku, který podle některých feministek a feministů přispívá i k mužské liberalizaci.^[6][13] K opozici vůči feminismu se staví antifeminismus.