Mandala

Mandala (v písmu dévanágarí मण्डल; v sanskrtu znamená kruh) je v indických náboženstvích obrazcem symbolizujícím vesmír, užívaným při rituálech a meditacích. V západní kultuře pak často také označuje různé kruhové obrazce, jež jsou využívány v jungiánské psychoanalýze jako diagnostický nástroj, arteterapii, pro relaxaci či v různých esoterických a okultních hnutích – často jsou v takovém případě užívány symbolické obrazce jež nevychází z indických mandal a neodpovídají jim smyslem ani účelem.

Do indických mandal člověk při rituálu či meditaci proniká, spatřuje božstvo a stává se součástí mandaly – kosmu. Mandaly jsou užívány především v hinduistické tantře a vadžrajáně, zvané také tibetský či tantrický buddhismus, jedná se o takzvané tibetské mandaly, z kterého proniklo užívání mandal také do Číny a Japonska. Nejasný je vztah k jantrám, které jsou často menší a užívané spíše v hinduismu – ne však výhradně. Ačkoliv jsou nejznámější mandaly kruhové nebo tvořené čtvercem vepsaným do kruhu, mohou být také prostě čtvercové, trojúhelníkovité, polokruhové nebo kosočtvercové – tedy ve tvaru jóni. Jsou vytvářeny z různých materiálů: barevných prášků, drahokamů, plodů ovoce, listů nebo různých vonných látek. Vznikají pro různé slavnostní příležitosti (vrata) a především pro potřeby tantrického zasvěcení (dikša), v kterém je mandala centrálním prvkem, nebo také jako prostředek získání magických sil (siddhi) Mohou také sloužit jako zobrazení panteonu božstev určité tradice či školy a jeho vnitřní hierarchie.^[1][2] V Japonsku jsou mandaly užívány jako zobrazení ráje buddhistické školy Čisté země či jako zobrazení šintoistických kami a svatyň.^[3]

Do západní kultury se mandaly rozšířilo především v souvislosti s psychoanalýzou C. G. Junga a esoterickým hnutím New Age. Jung mandaly interpretoval jako symboly universálního archetypu bytostného Já a v tomto duchu shledával tento symbol jako existující ve všech kulturách a ve všech časech. Mezi obrazce, které jsou k mandalám přirovnávány, patří například pískové kresby domorodých Američanů,^[2] nebo křesťanská rozetová okna, labyrinty, barokní kopule^[4] a to i přesto, že někteří křesťanští duchovní toto označení pro křesťanské kruhové ornamenty odmítají.^[5]