Papyrus

Papyrus je psací materiál, sloužící k zápisu textů. Pro svou kvalitu, lehkost a skladnost brzy vytlačil ostatní psací materiály (hliněné, dřevěné, kovové, voskované destičky, ostraka), i když je nikdy zcela nenahradil. Základní surovinou pro výrobu byla stébla šáchoru papírodárného, který rostl a byl sklízen ve starověkém Egyptě. Zde také se soustředila výroba papyru, i když se pak vyvážel do celého středomoří a byl preferovaným materiálem v celém antickém světě. Slovo papyrus pochází z koptštiny (pozdní fáze vývoje staroegyptštiny), v níž slovo papuro znamená „patřící králi“. Název prozrazuje, že v ptolemaiovské době byla výroba královským monopolem.

První dochovaný svitek papyru, ovšem nepopsaný, pochází z hrobky velmože Hemaky v Sakkáře z období 1. dynastie, nejstarší papyry popsané hieroglyfy jsou doloženy z konce 4. a z 5. dynastie (archiv nalezený v Abúsíru). Papyrus se používal až přibližně do roku 1100 po Kr., kdy změna egyptského klimatu způsobila vymizení příslušné rostliny, přetrvaly jen divoké formy. Papyrus však již od přibližně 2. století po Kr. začal být nahrazován novým psacím materiálem, pergamenem. I když se papyry používaly ve starověku snad všude, dochovaly se jen tam, kde vládne suché klima; na jiných místech se papyrus rozpadá. Nejvýznačnější papyrové nálezy tedy pocházejí opět především z Egypta.

Studiem starověkých papyrů se zabývá papyrologie.