Pius XII.

Ctihodný Pius XII.
260. papež
Církev	římskokatolická
Zvolení	2. března 1939
Uveden do úřadu	12. března 1939 (intronizace)
Pontifikát skončil	9. října 1958
Předchůdce	Pius XI.
Nástupce	Jan XXIII.
Heslo	„Opus justitiæ pax“ „Mír je dílem spravedlnosti“
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	2. dubna 1899 světitel Francesco di Paola Cassetta
Biskupské svěcení	13. května 1917 světitel Benedikt XV. 1. spolusvětitel Giovanni Battista Nasalli Rocca di Corneliano 2. spolusvětitel Agostino Zampini
Kardinálská kreace	16. prosince 1929 kreoval Pius XI.
Titul	kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	Pro-sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (1912–1914) Sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (1914–1917) Apoštolský nuncius v Bavorsku (1917–1920) Titulární arcibiskup Sardes (1917–1929) Apoštolský nuncius v Německu (1920–1929) Apoštolský nuncius v Prusku (1926–1929) Státní sekretář Vatikánu (1930–1939)
Zúčastnil se	papežské konzistoře v prosinec 1929
Osobní údaje
Rodné jméno	Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli
Země	Itálie Itálie
Datum narození	2. března 1876
Místo narození	Řím, Itálie
Datum úmrtí	9. října 1958 (ve věku 82 let)
Místo úmrtí	Castel Gandolfo, Itálie
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	Bazilika svatého Petra
Národnost	italská
Rodiče	Filippo Pacelli a Virginia Graziosi
Příbuzní	Francesco Pacelli (sourozenec)
Podpis
Svatořečení
Začátek procesu	19. října 1967
Seznam papežů nosících jméno Pius multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ctihodný Pius XII., rodným jménem Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli, (2. března 1876, Řím – 9. října 1958, Castel Gandolfo) byl od 2. března 1939 až do své smrti papežem a suverénem státu Vatikán.

Než byl zvolen papežem, sloužil jako sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, apoštolský nuncius a kardinál státní sekretář, v kterýchžto úřadech dojednal smlouvy mezi mnoha státy a Vatikánem, z nichž nejznámější je tzv. Říšský konkordát.

Hodnocení jeho vedení katolické církve v období druhé světové války a holocaustu je předmětem sporů. Na jedné straně je odsuzován za snahu zůstat neutrální a nedostatečné vyjádření ve věci holocaustu, na druhé straně jeho neveřejné diplomatické aktivity a jím iniciovaná a podporovaná „podzemní činnost“ církevních struktur zachránila před smrtí statisíce Židů.^[1]

Po válce se stavěl za shovívavý přístup k poraženým národům a setrval v dlouhodobé tvrdé opozici vůči komunismu. V roce 1949 stvrdil dekret svatého oficia, který exkomunikoval z katolické církve členy komunistických stran a vyhlašoval automatickou exkomunikaci každého, kdo do takových stran vstoupí nebo je bude podporovat.

Pius XII. se stal po Piovi IX. druhým (a zatím posledním) papežem, který využil papežské neomylnosti od jejího definování jakožto dogmatu, k definici nového dogmatu, když v roce 1950 „ex cathedra“ vyhlásil Dogma o nanebevzetí Panny Marie. Vydal též apoštolskou konstituci Exsul familia, první dokument Svatého stolce, který systematicky řeší otázku migrantů.

Vydal 40 encyklik, včetně encyklik Divino afflante Spiritu, která měla velký vliv na následující vývoj katolické biblistiky, a Humani generis, která pojednává o stvoření člověka a o názoru katolické církve na evoluci a evolucionismus. Rozsáhlým jmenováním nových kardinálů na tzv. Velké konzistoři v roce 1946 ukončil 500 let přetrvávající většinu Italů v kolegiu kardinálů.

Dne 19. prosince 2009 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za ctihodného.^[2]