Reformace

Reformace (z latinského reformatio, v překladu obnovení či oprava) bylo náboženské a sociálně-politické křesťanské hnutí, které způsobilo rozkol v katolické církvi, a vedlo ke vzniku nových církví a protestantismu (zvanému též evangelictví).^[1] Těžiště procesu bylo v 16. století. Cílem reformačních aktivistů byla náprava společenských poměrů a návrat ke křesťanství nezatíženému tradicí.

Proti poměrům v církvi veřejně vystoupili již předchůdci reformace, jejich kritika však byla prohlášena za kacířství (valdenští, lollardi, Ockham, Viklef, Hus). S výjimkou husitských Čech neměla reformace politické ani institucionální důsledky. Klíčovým pro spuštění reformačního procesu a hnutí se tak stalo až vystoupení Martina Luthera (95 tezí) roku 1517. Německo se díky Lutherovi stalo epicentrem reformace a vznikla zde lutherská církev. Další významné centrum pak vzniklo ve Švýcarsku (Jan Kalvín, Ulrich Zwingli), kde se zformovala reformovaná církev.^[2] V Anglii vznikla anglikánská církev (1534), ovšem šlo spíše o politický manévr.^[3] Luterská reformace pak pevně zakotvila ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko)^[4], v Pobaltí (Finsko, Estonsko, Lotyšsko), v Uhrách^[5] a ovlivnila i starší formy české reformace (utrakvismus, Jednota bratrská).^[6][7] Kalvinismus se rozšířil do Francie, západního Německa, Nizozemska a Skotska, kde sehrál klíčovou roli John Knox a nová větev hnutí: puritanismus (posléze rozštěpená na presbyteriány a independenty).

Ve Francii došlo v letech 1562-1580 a 1586-1596 k náboženským válkám mezi katolíky a kalvinisty (tzv. hugenoty).^[8] Boje byly ukončeny roku 1598 ediktem nantským, zaručujícím hugenotům náboženskou svobodu a občanskou rovnost.^[9] Také v Německu se válčilo, kompromis přinesl augšpurský mír roku 1555, který zavedl pravidlo Cuius regio, eius religio.^[10][11]

Katolicko-protestantský spor byl přesto jednou z příčin třicetileté války (1618-1648), jakkoli náboženská podstata postupně v konfliktu ustupovala stranou ve prospěch velmocenských a jiných politických motivací.^[12] Mnozí protestanté, kteří se v Evropě cítili pronásledovaní, hledali útočiště v severní Americe. Sehráli pak velkou úlohu při formování Spojených států amerických, jejichž kultura bývá obecně označována za protestantskou. Velkou roli v USA sehrálo probuzenství, baptismus, presbyteriánství, metodismus nebo letniční hnutí. V některých oblastech Spojených států (biblický pás) si protestantismus uchovává i silný vliv politický a nabývá radikálních forem (evangelikalismus).^{[13][14][15][16][17]} Společným jmenovatelem evangelických církví, lutherských i reformovaných, jsou tzv. solae či solas (latinsky pouze) - Sola Fide, Sola Gratia, Sola Scriptura, Solus Christus a Soli Deo gloria (pouze milost, pouze víra, pouze Písmo, pouze Kristus, pouze sláva boží), s rozdílnou mírou jejich důsledků v praxi.^[18] Věroučné rozdíly se vyskytují např. v otázce Svaté večeře a učení o predestinaci, přesto jsou si protestanté myšlenkově blízcí. Nástup protestantismu v evropských dějinách je někdy považován za mezník, jímž končí středověk.^[19] Katolická církev na reformaci reagovala protireformací.^[20] Jedním z jejích projevů bylo barokní umění. To si ale nakonec našlo své formy i v protestanském prostředí.