Renesance

Další významy jsou uvedeny na stránce Renesance (rozcestník).
Dóm ve FlorenciiBrunelleschiho kopule je jednou z prvních a zároveň nejznámějších renesančních staveb, byla postavena v letech 1420–1434
Michelangelův David, vytesaný v letech 1501–1504, je jedním z proslulých děl renesančního sochařství

Renesance (též renezance) je evropský umělecký sloh, který se rozšířil z Itálie a trval přibližně od 14. století do počátku 17. století. Výrazu se užívá také pro tuto historickou epochu jako celek. Renesance navazuje na středověk a završuje ho,[1] současně se však vůči vrcholně středověkým fenoménům, zejména vůči scholastice a gotickému slohu, vymezuje. Ekonomický rozvoj západní a jižní Evropy umožnil v tomto období rozkvět umění, především malířství, sochařství a architektury. Renesance a s ní související humanismus však ovlivnily také dobovou filosofii, hudbu, přírodní vědy a četné další oblasti.[2]

Výraz „znovuzrození“ („rinascenza“) byl poprvé užit pro období rozkvětu hospodářství, umění a vědy italským historikem Giorgiem Vasarim v roce 1550. Výraz „renesance“ („renaissance“) je pak francouzský překlad užitý francouzským historikem Julesem Micheletem a dále rozšířený švýcarským historikem umění Jacobem Burckhardtem v 19. století. Burckhardt považoval renesanci za přelom v lidských dějinách, konec středověku a počátek moderní doby s její vědeckostí a důrazem na samostatnost individua. Burckhardtova vlivná koncepce byla od té doby vyvrácena navazujícími historiky a kritiky, v obecném povědomí však přežívá představa renesance jako návratu k antické vzdělanosti a odklonu od „středověkého tmářství“ a náboženského myšlení.[3] Náboženství však hrálo v renesančním období stejně významnou roli jako ve středověku, přičemž začal být kladen větší důraz na osobní prožitek (především v rámci hnutí nové zbožnosti) a později také na snahy o proměnu církevního života. Reformace a protireformace v 16. století probíhaly souběžně s poslední fází renesance, kdy Evropu zasáhly náboženské války.[4]

V myšlenkové oblasti se renesanční myšlení pokoušelo vymezit především vůči scholastice vrcholného středověku a převládajícím univerzitním disciplínám jako lékařství nebo právo. Důraz měl být namísto toho kladen na rozvíjení ducha a lidského individua pomocí humanitních věd jako filologie, gramatika, etika, rétorika či poetika. Středověké komentáře ke klasickým dílům byly odsunuty stranou ve prospěch přímého zkoumání původních děl, často nově objevených nebo získaných. Heslo „ad fontes“ („k pramenům“) velelo nejen k obrácení se k originálům antických prací, ale též k návratu k církevním otcům a ke středověkým filosofickým směrům před nástupem scholastiky. Aristotelskou filosofii, která dominovala ve středověku, vystřídalo na místě hlavního inspiračního zdroje Platónovo myšlení a novoplatonismus, s čímž se pojil významnější dualismus ducha a těla (s důrazem na nadřazenost ducha) a rozšíření hermetismu, astrologie a alchymie.[5]

K nejvlivnějším spisovatelům řazeným k renesanci patřili na jejím počátku italští autoři Giovanni Boccaccio a Francesco Petrarca, později pak Niccolò Machiavelli nebo Ludovico Ariosto. Ve Francii působil básník Pierre de Ronsard a prozaik François Rabelais, k velkým jménům nizozemského renesančního myšlení se přiřadil humanista Erasmus Rotterdamský. Dalšími význačnými badateli a mysliteli byli Leonardo da Vinci, Marsilio Ficino, anatom Andreas Vesalius, na sklonku renesance pak Francis Bacon a astronomové jako Mikuláš Koperník nebo Galileo Galilei. Do výtvarného umění vnesla renesance nové podněty jako olejomalba, portrétní malba či krajinomalba. V Itálii ji reprezentuje Giotto, Michelangelo, Leonardo da Vinci, Tizian, Raffael Santi a četní další, v Nizozemsku pak například Jan van Eyck a v Německu Albrecht Dürer. Sochařství, v renesanci obohacené o tvorbu samostatně stojících soch, ovlivnil kromě Michelangela také Donatello. Renesanční architektura, v níž se nejsilněji projevil odpor ke „germánské“ gotice a inspirace klasickou řeckou a římskou antikou, je spojována se jmény Filippo Brunelleschi, Leon Battista Alberti či Andrea Palladio.

Ve 20. století se výraz renesance začal užívat i pro jiná dějinná období, která se vyznačovala ekonomickým a kulturním rozkvětem – po zavedení spojení karolínská renesance (8. a 9. století, chápaná jako výsledek „řady malých renesancí“ po roce 680)[6] vstoupila do historiografie také renesance 10. století, renesance 12. století a další. Jacques Le Goff hovoří o 10. až 14. století jako období víceméně kontinuálního rozvoje západní Evropy, kdy zapouští kořeny „hlubší a delší renesance“.[7] Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, například anglická renesance, italská renesance a další, a v přeneseném významu pro jakýkoliv kulturní či jiný rozkvět (například harlemská renesance v černošské literatuře 20. století).[8]

  1. MONFASANI, John. Renaissance Humanism, from the Middle Ages to Modern Times. London – New York: Routledge, 2016. 330 s. ISBN 9781351904391. S. 166–175. 
  2. BURKE, Peter. Italská renesance: kultura a společnost v Itálii. Praha: Mladá fronta, 1996. 319 s. ISBN 978-80-204-0589-0. S. 21–26. 
  3. Burke (1996), s. 172–177
  4. ŠPELDA, Daniel. Renesanční a novověká filosofie. Plzeň: Západočeská universita, 2009. 185 s. S. 8. 
  5. ROBICHAUD, Denis J.-J. Renaissance and Reformation. In: BULLIVANT, Stephen; RUSE, Michael. The Oxford Handbook of Atheism. Oxford: Oxford University Press, 2013. ISBN 978-0-19-166739-8. S. 182.
  6. LE GOFF, Jacques. Kultura středověké Evropy. Praha: Odeon, 1991. 747 s. ISBN 80-207-0206-7. S. 140. 
  7. Le Goff (1991), s. 141.
  8. SCHILDGEN, Brenda Deen; GANG, Zhou; GILMAN, Sander L. Introduction. In: SCHILDGEN, Brenda Deen; GANG, Zhou; GILMAN, Sander L. Other Renaissances: A New Approach to World Literature. New York – Houndmills: Palgrave Macmillan, 2006. ISBN 9780230601895. S. 6.

© MMXXIII Rich X Search. We shall prevail. All rights reserved. Rich X Search