Svoboda pohybu

Svobodu pohybu lze charakterizovat jako právo jedince, svobodně se pohybovat po území jednotlivých států, s možností je i kdykoliv opustit. Právně je zakotvená mimo jiné ve Všeobecné deklaraci lidských práv (čl. 13), Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 12), Listině základních práv EU, Smlouvě o Evropské unii, Smlouvě o fungování EU a v Listině základních práv a svobod ČR.

Jedná se o klasické přirozené právo negativní povahy. Stát tedy nemá povinnost pozitivně naplňovat práva ostatních. Tato situace nastává až tehdy, pokud svoboda pohybu a pobytu začne souviset např. s právem na vzdělání.^[1]

Mezi země s největším omezením svobody projevu a pohybu patří státy s diktátorskou vládou, jako je například Severní Korea.^[2] Její hranice jsou přísně střeženy a jejich překročení je trestné. I uvnitř Severní Koreje je potřeba povolení pro vnitrostátní cesty mezi regiony země.^[3]

Na institut svobody pohybu se v roce 1992 odvolávala i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona České národní rady o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.), kterým byl do českého řádu explicitně zaveden institut veřejné přístupnosti krajiny (volného průchodu krajinou).