Synkopa

Synkopa v hudbě je rytmicko-metrický útvar, který ozvlášťňuje pravidelný průběh hudební fráze. Řecký základ slova (sygkopé, od sygkóptein – čti synkoptein – srazit k sobě) byl převzat přes latinu do evropských jazyků a vždy odráží určitou nepravidelnost (v lékařství je synkopou např. krátký výpadek vědomí, ve fonologii např. vypuštění hlásky apod.).

Aby mělo smysl o takové nepravidelnosti tj. o synkopě hovořit i v hudbě, je k tomu podmínkou existence pravidelně členěné hudební věty. Taková pravidelnost se hojně objevuje tam, kde je hudba svázána s pohybem tj. např. v užité hudbě, v tanečních písních, v českých lidových písních, v mnoha skladbách zejména klasiků, romantiků a k nim se kompoziční technikou družících skladatelů až do současnosti.

Jednoduchá hudební věta má pásmo metrické a pásmo melodické. Metrum člení hudební průběh do počítacích dob, které vytvářejí plynulou řadu pulsů. Obvykle regulují tělesný pohyb nebo takový pohyb provokují a mohly by být vyjádřeny kroky tanečníků, tleskáním, bicími nástroji, standardním doprovodem levé ruky při hře  hudebních kousků na klavír apod. V melodickém pásmu (současně s oním metrickým „doprovodem“) probíhají nejen změny výškové (zpěv, nástrojové sólo, pravá ruka našeho klavíristy), ale také délkové a dynamické. V melodii se tak objevují různé rytmy, které dávají celku půvab a originalitu.

K takové originalitě využívá skladatel v melodii (po příp. i „v doprovodu“) rozmanité kombinace délek a akcentů.  „Kdyby byl Bavorov“, „Tluče bubeníček“, „Vyletěla holubinka“ a jim podobné si vystačí se střídáním osmin a čtvrtek v sudém, příp. lichém metru. Daleko pestřejší členění mívají písně moravské. „Eště si já, eště si já pohár vína zaplatím“ má rovněž základ v sudém metru, ale zcela odlišnou náladu, na které se také podílejí synkopy v některých melodických motivech. Slabiky „si já“ a „za-pla-tím“ tvoří synkopy – pohyb v nich nesleduje pravidelný puls, ale je synkopován: přízvuk (dynamika) byl přenesen na lehkou dobu (metrika), která je posílena i prodloužením (rytmika). Prodloužení akcentovaného prvku synkopy bývá časté, ale není podmínkou. Synkopování (akcentování lehkých dob ve frázi) s psychomotorickým  korelátem u tanečníků je příznačným rysem např. čardáše.

V dixielandu vychází improvizační hra hudebníků z jednoduchých melodií, které jsou bohatě obměňovány. Nejvýznačnějším a nejčastějších postupem takového obměňování je průběžná synkopace – zde se synkopy objevují vlastně téměř v celém průběhu hudební věty. Proto se také synkopa stala symbolem celé této oblasti a tohoto hudebního slohu.

Synkopa se používá v mnoha hudebních stylech, zejména v taneční hudbě.^[1][2] Podle hudebního producenta Ricka Snomena: "Veškerá taneční hudba používá synkopování a často je to zásadní prvek, který pomáhá spojit celou skladbu dohromady".^[3] Bach používal synkopování k vytvoření napětí a uvolnění ve svých skladbách.^[4] S vývojem hudby se synkopy rozšířily i do americké hudební kultury, když je na počátku 20. století přidali klavíristé ragtimu. Tato rytmická inovace se časem modifikovala a dala vzniknout rytmům jazzu, tempu rock'n'rollu a rytmům hip-hopu.

Hemiolu (ekvivalent latinského termínu sesquialtera) si lze také představit jako jeden rovný takt ze tří s jedním dlouhým a jedním krátkým akordem a synkopou v následujícím taktu s jedním krátkým a jedním dlouhým akordem.